Je hodný, ale...

neděle 31. října 2010

Je hodný, ale...

...to nestačí,

říkávala moje maminka o mém příteli a já se na ni za to zlobila, vždyť tohle je jedna z prvních vlastností, kterou vám holka řekne, když se jí někdo zeptá, jak si toho svého budoucího představuje.

Od té doby uplynula řádka let, téměř dvě desítky. Můj přítel je dávno ex- a já vedle sebe mám chlapa, který není jenom hodný. Leč přeci jen jsem ve skrytu duše jsem stále s maminkou nesouhlasila. 

Po téměř patnácti letech jsem se potkala s mou dřívější kamarádkou. Zmizela mi z očí, protože se přestěhovala se do Španělska a já na ni po čase i zapomněla. Inu, život jde dál. Když tu jsem ji zcela náhodně potkala ve městě. Dvě ženský, ještě k tomu dřívější  kamarádky si toho mají vždy, co říct, co pak patnácti letech. A tak slovo dalo slovo a na druhý den jsme se sešly na kafi, kdy jsme probíraly život, co nám dal a co nám vzal.

Téma chlapi je téma vděčné, obzvlášť, když ona žila v mylném dojmu, že jsem ještě S NÍM, no tím z před patnácti let. Když jsem ji vyvedla z omylu, že s ním tedy rozhodně nejsem, pohotově, aniž bych jí stihla cokoli vysvětlit pravila: "Byl hodný, ale to nestačí, když je to jinak vůl."

Slova maminky se mi vrátila jako bumerang, rázem mi došel ten dovětek, který ona vždy raději polkla.  Být hodným doopravdy nestačí, nemělo by to být hlavním nebo dokonce jediným měřítkem pro vztah. Když je totiž někdo jinak vůl, tak  i kdyby byl sebe hodnější  je vám to k ničemu ... nenasytí to vaši rodinu, není to oporou, nepostará se o vás, jak by měl, prostě není to k ničemu. Být hodný a plný keců nikdy nepostaví rodinu. 

A co si budeme povídat, občas nějaké to třísknutí do stolu je i potřeba :-).