Kam za dobrým žvancem

čtvrtek 17. června 2010

Kam za dobrým žvancem

Taky si občas rádi chodíte někam sednout? A už jste si vyrazili někdy ráno? Třeba na snídani? 

Já tuto dobrodružnou akci podnikla včera, za vidinou dobrého popovídání a příjemně stráveného dopoledne s kamarádkou, kterou jsem neviděla několik měsíců.  Namířili jsme si to do nové kavárny s  pěknou zahrádkou v centru města a nestačili jsme se divit.

Což o to, sedělo se nám dobře, ale problém nastal hned na začátku. 

"Dobrý den, co pak si dáte dámy?" "Dvě mojita a toust s mozzarellou."

"Ehm, je mi líto, nemáme mátu, mohu vám ale nabídnout Darjenest, jedná se skvělý drink z čerstvých jahod, grenadinou a bílým rumem." "No dobře", souhlasili jsme s myšlenkou, že to se stane, je přeci jen půl desáté.

Po chvilce se však číšník vrátil s tím, že nemají ani mozzarelu. S odevzdaným zafuněním jsem souhlasila se sendwichem s prosciutto. Dorazil nám drink. Kamarádce s pokecanou nožkou o ubrouscích jsme mohli snít. Bylo to jakési hoodně ledové. Podobalo se to tříšti.  V mém bylo rumu dost u kamarádky šetřili. Už se nám zvedalo obočí. No nic, tak počkáme na ten sendwich a půjdeme, konstatovaly jsme a naše debata místo o chlapech se točila ohledně restauratérství v Čechách.

Po půlhodině mi dorazil sandwich. Ano fakt po půl hodině! Sandwich se slaninou. Usnadním vám práci, nepátrejte v řádcích, doopravdy měl být s prosciuttem. No tak tohle jsem fakt nechtěla, ale se zatnutými zuby a s tím, že se mi fakt nechtělo rozčilovat jsem se do něj dala.

Tedy dala...nějak mi zapomněli donést příbor, natož ubrousek a talíř jsem měla ve stylu pyramidy a haldou zeleného křoví. No Pohlreich by se potěšil. i já jsem se zachovala stejně. Vytáhla si z kabelky kapesník, abych se tedy měla do čeho utřít a jala se oklepávat zelené nesmysly. samo o sobě to nebylo špatné až na to, že jsem to vůbec nechtěla. Mno nic, tak jsme tedy zaplatili a víme, že už tam tedy nikdy nepáchneme.

Sezení číslo dvě. To už jsme si řekly, že dáme na klasiku a zaboříme do našeho starého lokálu. Jenomže ouha, lokál změnil majitele. Zarazilo nás hned to posezení, které jr nějak ošuntělé. No nic třeba se nám to jen zdá. Luxusní bar do oblouku byl popsán bílou fixou, kde se jen vešlo.

Na stole nic. Co to je? Než jsme se stačili vzpamatovat bafla na nás číšnice: "Tak co to bude?"

"My bychom prosili lístek" "Nemáme, všechno, co máme je tamhle v lednici anebo napsané na baru, tak se tam běžte podívat!" přežvýkla. Waw, tak tohle je silné kafe. Před námi několik stolů a my odtud máme šilhat na to, co je načmáráno na baru? Proboha, co to jako má být?! Tak odtud už jsme prchli. další laciný výdělek jsme někomu dát nemínili.

Co teď krčili jsme rameny. Nakonec jsme skončili v Labužníku, tam, kde jsme jako malé holky chodily na koktejly. Není to nějaký nóbl podnik, ale co je jisté jsou tam příjemní, levní a víme, do čeho jdeme.  Jako jediný byl také plný. My se  pořádně přesladily na rok dopředu a po hodině příjemného posezení, by´t ne zrovna nejstylovějších módních stolů jsme se vydaly domů.

Spokojení jsme však rozhodně nebyly, protože jsme vlastně celé dopoledne místo posezení proběhaly.  Doopravdy jsem celá říčná z toho, že poslední dobou začne podnikat každý blb aniž by o tom něco věděl, a pak volá Pohlreicha, aby mu to celý zachránil. 

Přičemž zásadní problém je v tom, že si myslí, že lidi jsou blbci, kteří se nechají dobrovolně odírat ze zbytku toho mála peněz, co dneska mají. Jenže nedají a pak jsou z toho rádoby podnikatelé v šoku. Nutno říct, že toto se netýká pouze restauratérství, ale podnikání všeobecně.