Láska mateřská

pátek 18. června 2010

Láska mateřská

V poslední době zděšeně sleduji jedno dějství, které rozhodně nedopadne dobře. Je mi jasné, že jim bohužel není pomoci. Už je ten kolotoč událostí zcela polapil. Vybřednout z něho bude čím dál těžší, stále mají nějakou šanci,  celkem drsnou, ale jedinou. Mám však dojem, že na to nemají.

Měla jsem jednu kamarádku, kterou jsem brala skoro jako svou mámu. Byla to skvělá ženská, hodná, veselá , usměvavá. Až moc hodná. Dříč. Bohužel své syny příliš dobře nevychovala. Ne že by na ně nedbala, to naopak. Chránila je od všedních starostí, zvedala jim klacky, foukala bolístky. Svou vřelou láskou způsobila to, že z kluků vyrostli chlapy, leč jako chlapi se nechovali. V hlavě to byla nezodpovědná nespolehlivá děcka, která jí volala ve svých dvaceti letech i kvůli tašce na nákup. To, že její láska a chlácholení, že jednou dospějí, nedopadne dobře jsme předvídali už před těmi osmi lety. Všichni jsme jí přáli, aby odešli na vojnu, že tam se budou nuceni osamostatnit, jenže jako naschvál povinnou vojenskou službu zrušili. Tato akce státu byla dle mého tou největší chybou, co mohl udělat. Jasně je hrozné, že kluk je rok v pejru, ale popravdě z vojny se pak domů vrátili skuteční chlapi. Naučili se tam postarat sami o sobě,  zodpovědnosti a nabrali jakýs rozum. Ať se na mě zlobí, kdo chce jak chce, ale dneska jsou dvaceti letí kluci ještě cucáci.  

Mou kamarádku jsem neviděla od té doby, co jsem otěhotněla. No neviděla, poslední dobou ji vídávám až příliš často. Tehdy jsem ji však ztratila z očí a bylo mi to celkem líto. Při náhodném setkání před iks lety jsem jí řekla, kde bydlím a byla to chyba. Je mi líto to říkat, ale byla. Dopadlo to totiž přesně tak, jak jsme předvídali, možná ještě hůř. Synáčkové se vybarvili. Krom toho, že se neuměli uchytit v práci, nebyli schopni se sami o sebe postarat propadli gamblerství. Ano, hřebíček do rakvičky. Mor podobný narkomantsví. A samozřejmě rodina je nenechala hned ze startu vymáchat si v tom čumák.  Těžká věc pro matku, ale je to jediná šance, jak to dítě zachránit. Ona tu sílu neměla, a tak naskočila na nebezpečný vlak, který je čím dál hůře zastavit. Začala chodit škemrat. Začala po své rodině, po čase se kruh rozšiřoval. Buď už jí měly dost anebo také bylo potřebné více peněz. samozřejmě, že to bylo v tom smyslu tu jsi půjčím na to a tady si půjčím, abych mohl vrátit. Myslím si, že se už i v tom sama ztratila komu všemu dluží. Začala k nám chodit před výplatou. Jsem zlá, hnusná, ale nepůjčila jsem jí. Je mi jasné, že bych je už nikdy neviděla a příště by přišla dřív a chtěla víc. Vzhledem k tomu, že ani s tím nesouhlasím nedala jsem se zlomit, by´t mne to bolelo.

Kamarádka se stala jako předzvěstí výplatního sáčku. nechápala jsem ji, proč chodí, když ví, že nedostane. když ví, že sami balancujeme s tyčkou v ruce. Postupně tajný šepot se změnil v normální řeč. Už prostě všechno vzdala. Zoufalství je hnusná věc. Já se posledních pár měsíců raději nechala zapírat. po tvářích my tekly slzy. ale už to nebyla ta kamarádka z dřívějších časů. Zvolila si svou vlastní nedobrou cestu do pekel a já se nechci nechat strhnout spolu s ní.

Co čert nechtěl ráno nastoupila do autobusu, málem bych ji nepoznala. Byla jsem v šoku, co s člověkem může provést trápení. S kdysi živelné usměvavé ženy sršící vtipem, zbyl jen strhaný a unavený úsměv. Ten tam byla její zářící blond hlava, ten tam byly i masivní náušnice, její kyprá  mateřská postava se proměnila v hubenou, tvář ze šedivěla a vůbec nevypadala na věk jaký má i moje máma. Vypadala tak děsivě, stařecky. Nejraději bych ji objala, ale sejmula mne hned ze startu, kdy už celkem bez obalu na mne před lidmi vybalila jestli nemám peníze a jestli náhodou neznám nikoho, kdo by jí půjčil. Zamáčkla jsem slzu a kývla, že ne. Už se nemám s ní o čem bavit. Synové ji utrápily. Místo aby si konečně užívala svého důchodu po celoživotní dřině dopadlo to tak, že ráno, co ráno usedá do autobusu a vydává se na obchůzky všech na které si je schopna vzpomenout s mylnou nadějí v srdci, že to takhle snad snad jednou zvládnou.

Nezvládnou.

Bojím se toho nejhoršího... že brzy někde v černý skříni uvidím její parte. Možná pak těm jejím třem chlapům (manžel není o mnoho lepší) nic jiného prostě nezbude.

Jen se tiše ptám, stojí to?